Kojení po císařském řezu

Původně jsem měla rozepsaný článek s porovnáním kojení a umělého mléka u alergických miminek. Ale cítím, že než přistoupím k tomuto tématu, chci se ještě vrátit ke svému příběhu o kojení. O tom, jak jsem já začala kojit po císařském řezu.

Pocit selhání

Když jsem se probrala z anestezie po císařském porodu, cítila jsem pocit selhání. Na porod jsem se připravovala, vizualizovala jsem si krásný přirozený porod, kde mi bude syn přiložen a zažijeme spolu to, co jsem viděla na videích a četla na sociálních sítích – ten první pohled do očí mého miminka, bonding, přisátí se na prso a bezproblémové kojení. Před porodem jsem si nepřipouštěla variantu, že by to tak nemělo být. Proč taky?

A pak jsem se probudila s prázdným břichem, neschopná se pohnout a totálně vyčerpaná. Bylo kolem půlnoci a požádala jsem sestru, aby mi syna přinesly na přiložení a taky jsem ho samozřejmě chtěla vidět, pohladit si ho. Vždyť jsme ještě před 1,5 hodinou byli jedno tělo.

My dva ještě 2 v 1 🙂

Celou noc mi ho nikdo nepřinesl ani ukázat (a to jsem rodila ve vyhlášené baby-friendly porodnici). Viděla jsem pouze jeho fotku, kterou mi poslal manžel. Tu noc jsem se na ní dívala snad 100x.

Ráno přišla už jiná sestra a opět jsem jí požádala, ať mi syna donesou, že jsem ho ještě ani neviděla a že ho chci přiložit. Donesla mi ho spícího, svázaného v zavinovačce, položila mi ho na postel. Tak jsem vytáhla prso a chtěla jsem ho přiložit. Ty z Vás, které zažily sekci jistě víte jak náročné je udělat jakýkoliv pohyb pár hodin po operaci. Bylo pro mě těžké se otočit na bok, tak jsem poprosila sestru jestli mi nějak s přiložením pomůže.

To nepůjde, musíte si pořídit kloboučky!

Sestra přiskočila a řekla: ,,To nepůjde, máte hrozně malé bradavky, musíte použít kloboučky!“. Další rána do mého velice křehkého mateřského sebevědomí. Nejen, že se moje tělo nedokázalo dostatečně otevřít, abych syna porodila přirozeně, ale teď ho ještě nedokážu ani nakrmit. Sestra mi dala přesné informace jaké kloboučky potřebuji, ať dám instrukce manželovi co má pořídit a přivézt a syna odnesla, že mi to stejně nepůjde, tak ho donese zase po vizitě.

Na vizitě jsem se pořád vyptávala, kdy mi syna dají a odpověď zněla: ,,Až začnete chodit“. Takže ihned po odchodu lékařů jsem požádala sestru o pomoc, že se chci zkusit zvednout z postele (asi 12 h po sekci). Napoprvé jsem byla schopná si pouze sednout. Po druhé přišla, že se uvolnil nadstandard, tak jsem ho hned vzala a už jsem ušla pár kroků k vozíku, aby mě převezla na nadstandardní pokoj.

Musím tady ještě zmínit, že syna mi nepřinesly ani po vizitě jak slíbily. Donesl mi ho na pokoj až manžel odpoledne. Takže první delší fyzický kontakt a pokus o kojení se konal až po 15-16 hodinách po porodu. A to ještě s kloboučky!

Začátky byly těžké

Nemusím říkat, že začátky byly velmi těžké. Syn nechtěl prso přijmout. Zhubnul téměř 9% porodní váhy, takže primářem byl nařízen příkrm umělým mlékem. Já jsem mateřské mléko (mlezivo) odsávala a podávala synovi stříkačkou – potřebovala jsem, aby začala jít váha nahoru a propustili nás domů. Pustili nás 6. den po porodu.

 

Chtěla jsem to vzdát

Doma jsem stále zkoušela syna přikládat, nicméně nám to spolu moc nešlo a tak celé mé dny jsem trávila odsáváním. Byla jsem z toho nešťastná a pomalu ztrácela naději. Po pár dnech doma jsem dostala 40°C horečky a zánět prsu byl na světě. Nebyla jsem ani schopná vstát z postele. Bylo to zhruba 14 dní po porodu a já jsem se opět snažila syna přiložit, protože odsávání, ohřívání a ten kolotoč mě hrozně vyčerpával a nedařilo se mi dát zánět pod kontrolu, pořád se mi dělaly zatvrdlé bulky. Syn se nechtěl vůbec přisát k prsu a byla jsem rozhodnutá, že všechny snahy ukončím.

V tom mi manžel řekl, ať to ještě nevzdávám a zkusím to. Zrovna jsem zase odsávala a on vzal malého, přiložil mi ho k prsu a on se jako zázrakem chytil a začal sát (i bez kloboučků!). Byla jsem šťastná, že se to podařilo, ale zároveň skeptická, že to byla určitě jen náhoda.

Rozloučení s odsávačkou

Rozhodla jsem se, že už nebudu odstávat a příště zkusím zase jen z prsu. A ono to zase vyšlo. Prostě už věděl jak na to, a že takto je to nejlepší! A od té doby už jsem nikdy nepoužila odsávačku. Po pár dnech, kdy jsem si byla už jistá, že to zvládneme, jsem svoje odsávací vybavení vyvařila a schovala pěkně do krabičky a tam taky leží dodnes.

8 tipů k úspěšnému rozkojení po sekci

  • Nevěřte nesmyslům o tom, že Vaše prsa jsou moc malá, velká, nevhodná. Tvar ani velikost prsou či bradavek neurčují schopnost kojit!
  • Snažte se přiložit miminko co nejdřív po sekci a přikládejte co nejčastěji Vám to Váš zdravotní stav dovolí. Poproste o pomoc manžela, případně maminku, kamarádku nebo dulu, aby s Vámi trávili v porodnici co nejvíce času, aby Vám s přikládáním pomohli. Sestry Vám s tím nepomohou tak často, jak k úspěšnému startu kojení potřebujete.
  • Neomezujte délku a četnost kojení. Miminko se může kojit i hodinu vkuse. Je to normální, neznepokojujte se tím a dopřejte to jemu i sobě.
  • Dávejte si pozor na jizvu. Zkuste ke kojení použít kojící polštář a vyzkoušejte různé polohy. Já jsem několik prvních měsíců kojila s kojícím polštářem kolem pasu a fotbalové poloze.
  • Pokud je nutné miminko zpočátku dokrmovat, dokrmujte stříkačkou-cévkou.
  • Nepoužívejte kloboučky, lahvičky, a pokud možno tak ani dudlíky. Od té doby co syn začal sát z prsu, tak dudlík už nikdy nechtěl.
  • Odpočívejte. Porod sekcí je velká břišní operace, ale spousta žen i jejích rodinných příslušníků ji zlehčují. Žena po sekci potřebuje více času na zotavení než žena po běžném porodu. Pokud si někdo z Vašich blízkých myslí, že sekce je ,,v pohodě“, ukažte mu toto video.
  • Nic si nevyčítejte. Neselhala jste. Vaše miminko si jen vybralo jinou cestu na svět.

Jsou to tipy ode mě, od mámy, co taky neplánovaně porodila sekcí. Nejsem žádná laktační poradkyně, píšu pouze osobní zkušenosti (které vychází i z chyb, které jsem udělala) a budu ráda, když některé z Vás pomohou. Pokud byste cítila, že potřebujete odbornou pomoc a kojení nechcete vzdát, zkuste oslovit laktační poradkyni, která může přijet k Vám domů a například Vám pomůže najít vhodnou polohu, techniku přiložení aj.

Když to nevyjde

A pokud se kojení z jakýchkoliv důvodů nepovedlo, nebuďte smutná. Neznamená to, že jste špatná maminka. V dnešní době se nekojící maminky potýkají převážně na sociálních sítích s odsuzováním a to je vystavuje obrovskému tlaku a pocitu méněcennosti. Pokud se s takovým odsouzením někdy setkáte, nadechněte se a nechte to plavat. Nikdo nebyl ve Vaší kůži a není Vaší povinností nikomu nic vysvětlovat.

Já osobně vnímám kojení jako velkého pomocníka v prohloubení vztahu mezi maminkou a miminkem, při růstu zoubků a i při nemoci (když dítě nechce jíst). Pro mě je to krásná chvilka kontaktu, kdy jsme se synem jen my dva, jeden pro druhého.

Užívejte si ty chvíle také, je to jen krátká, ale zato velmi důležitá životní etapa.

A příští článek už bude o výhodách/nevýhodách kojení a umělého mléka u alergických dětí, slibuji 🙂

Mám za sebou nelehkou cestu v boji s alergií na mléčnou bílkovinu u svého syna a díky tomu pomáhám maminkám a rodinným příslušníkům, jak se s ABKM a dalšími přidruženými alergiemi vypořádat tak, aby jejich děťátko bylo spokojené a zdravé. Můj příběh si přečtete zde >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.